Tvé oči
17. 5. 2009
Miluji...
...tvé smělé oči,
s jejich kouzelně plamennou hrou,
když jak jiskra na zapalovači,
náhle problesknou chmurnou tmou.
Projasní mou vnitřní krajinu,
šedavou pokrývkou zahalenou,
na okamžik očistí ji od stínu,
rozvíří závěj usedle popelavou.
Mlčivým světlem zdi mlhy proboří,
pro paprsek z hvězdy nad Betlémem,
zlenivělá duše touhou zahoří.
...tvé smířené oči,
k večeru blažené jak ošlehaná tvář,
když zapadající slunce v nich smočí,
svou poslední kalnou zář.
Nechají se unášet na nočním vánku,
jak pod širákem znavený noclehář,
a tiše čekají připravené ke spánku,
až jentak mimochodem skončí mayský kalendář.
Oproštěný klid padá z oblohy na domy,
posečený lán a ruce znavené sledují,
dílo šumící do ticha noční opony.
...tvé rozjasněné oči,
když nádechem celého kraje,
douškem vánku radosti naznačí,
úsměv co na tváři ti zraje.
Bodové slunce vynoří se potají
ochromující led pokorně taje,
a tvé oči kousky z blaženosti chytají,
co na stromech volně ve větru vlaje.
Nádechem z oázy čerstvě nabytého klidu,
tvé plytké touhy splývají,
do blažené jednoty pevného slibu.
...tvé nepřítomné oči,
když ranní mlha jimi proplouvá,
a jejich tíživá neprůhlednost,
do tajemných přívlastků krajinu obouvá.
Nahlížíš jimi do pokřivených prostorů,
odkud náš zastávkový život do smrti nespěchá,
a pouštíš se do němých hovorů,
s pustou krajinou vybroušeného ticha.
Očistnou rozmluvou rozkrýváš netečeného dna,
vyprahlé kousky tvé duše ožijí,
nočním deštěm napitá pouštní studna.
...tvé oči prázdné a znavené,
zuhelnatělé hvězdy spadlé na poli,
když navlhčuješ jimi kůži mého ramene,
jemnými kapičkami rozpuštěné soli.
Pohledy bez jediné jiskřičky naděje,
dohořívající uhlíky v raním popelu,
když po tvářích kanou slané krůpěje,
pro tíseň z života rozjetého na melu.
...tvé oči vyprahlé a ztrápené,
když odhaluješ jimi své svárlivé city,
nejzurčivější tísnivé bolesti,
vždyť nejsi jen figurou z kamene,
vždyť máš srdce pramenné,
do něhož nejsou pravidla lidskosti,
jen bezhlavě vryty.
...tvé smělé oči,
s jejich kouzelně plamennou hrou,
když jak jiskra na zapalovači,
náhle problesknou chmurnou tmou.
Projasní mou vnitřní krajinu,
šedavou pokrývkou zahalenou,
na okamžik očistí ji od stínu,
rozvíří závěj usedle popelavou.
Mlčivým světlem zdi mlhy proboří,
pro paprsek z hvězdy nad Betlémem,
zlenivělá duše touhou zahoří.
...tvé smířené oči,
k večeru blažené jak ošlehaná tvář,
když zapadající slunce v nich smočí,
svou poslední kalnou zář.
Nechají se unášet na nočním vánku,
jak pod širákem znavený noclehář,
a tiše čekají připravené ke spánku,
až jentak mimochodem skončí mayský kalendář.
Oproštěný klid padá z oblohy na domy,
posečený lán a ruce znavené sledují,
dílo šumící do ticha noční opony.
...tvé rozjasněné oči,
když nádechem celého kraje,
douškem vánku radosti naznačí,
úsměv co na tváři ti zraje.
Bodové slunce vynoří se potají
ochromující led pokorně taje,
a tvé oči kousky z blaženosti chytají,
co na stromech volně ve větru vlaje.
Nádechem z oázy čerstvě nabytého klidu,
tvé plytké touhy splývají,
do blažené jednoty pevného slibu.
...tvé nepřítomné oči,
když ranní mlha jimi proplouvá,
a jejich tíživá neprůhlednost,
do tajemných přívlastků krajinu obouvá.
Nahlížíš jimi do pokřivených prostorů,
odkud náš zastávkový život do smrti nespěchá,
a pouštíš se do němých hovorů,
s pustou krajinou vybroušeného ticha.
Očistnou rozmluvou rozkrýváš netečeného dna,
vyprahlé kousky tvé duše ožijí,
nočním deštěm napitá pouštní studna.
...tvé oči prázdné a znavené,
zuhelnatělé hvězdy spadlé na poli,
když navlhčuješ jimi kůži mého ramene,
jemnými kapičkami rozpuštěné soli.
Pohledy bez jediné jiskřičky naděje,
dohořívající uhlíky v raním popelu,
když po tvářích kanou slané krůpěje,
pro tíseň z života rozjetého na melu.
...tvé oči vyprahlé a ztrápené,
když odhaluješ jimi své svárlivé city,
nejzurčivější tísnivé bolesti,
vždyť nejsi jen figurou z kamene,
vždyť máš srdce pramenné,
do něhož nejsou pravidla lidskosti,
jen bezhlavě vryty.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář